Emirates zesilují komunikaci na sociálních sítích

Letecká společnost Emirates se silněji zaměřuje na sociální sítě a do světa vysílá „globalisty“ – ambasadory své značky z řad vlastních zaměstnanců. 

Letadlo Emirates
Globální letecká společnost Emirates „spojující lidi, místa a ekonomiky po celém světě“, jak zní její claim, se stále více soustřeďuje na komunikaci na sociálních sítích. „Emirates má globální profil na několika sociálních sítích, prostřednictvím kterých se zapojuje do komunikace s fanoušky, zákazníky a veřejností. Jsme aktivní na Twitteru, Facebooku, Google+, YouTube a také na Instagramu,“ říká Bořivoj Trejbal, ředitel společnosti pro Českou republiku.

„Chceme pomocí sociálních sítí poskytovat informace a zároveň uživatelům přiblížit dobrodružství spojené s cestováním, jako to děláme v případě facebookové kampaně Be There. V této kampani se Emirates obrátila na své vlastní „globalisty“ - zanícené zaměstnance, aby sehráli hlavní roli. Vybraní globalisté se stali ambasadory značky a po dobu šesti měsíců cestují po celém světě. Svým vyprávěním a prostřednictvím momentů, jež na cestách zažívají, předávají z jednotlivých míst své zážitky“.

Za komunikaci Emirates Group zodpovídá oddělení korporátní komunikace sídlící v centrále společnosti v Dubaji. Tým spolupracuje s agenturami po celém světě, které pomáhají s implementací a tvorbou integrovaných marketingových komunikačních kampaní a řešení. Na českém trhu firma spolupracuje s kreativní agenturou WMC Grey, mediální agenturou Havas Media a PR agenturou Best Communications.
„V Česku využíváme různých mediálních kanálů včetně TV, tištěných a online médií a outdoorové reklamy. V současné době připravujeme kampaň na speciální cenové tarify do destinací, jako jsou Dubaj, Kolombo, Maledivy, Auckland a Bangkok,“ dodává Trejbal.

Aleš Hudský, Strategie 


    Více na: http://strategie.e15.cz/zpravy/emirates-zesiluji-komunikaci-na-socialnich-sitich-1223911#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

Šéf Juty rozpůjčoval lidem miliony bez úroků. Exekucí už nepřibývá


Boj majitele a šéfa společnosti Juta Jiřího Hlavatého proti spotřebitelským půjčkám a lichvářům začíná být úspěšný. Svým zaměstnancům rozpůjčoval bezúročně přes šest milionů korun, aby se nemuseli zadlužovat jinde.

„Za poslední měsíce je nových případů exekucí minimum, takže to zjevně zabralo,“ říká Hlavatý, který má svoji firmu zcela bez dluhů a úvěrů. Zaměstnancům se snaží pravidelně vysvětlovat, aby si nepůjčovali zejména za vysoké úroky. Do svých továren umístil cedule proti zadlužování, informační leták o možnosti půjčky má každý zaměstnanec i ve výplatnici.

„Zavedli jsme ji kvůli tomu, že jsme ve mzdových účtárnách museli řešit měsíčně desítky nových exekucí na mzdu našich lidí. Bylo to už neúnosné,“ vysvětluje Hlavatý svůj boj proti lichvářům.

„Nejsem sice zastáncem velkých regulací v byznysu, ale v tomto případě stát podle mého názoru selhal a licencí na půjčování peněz rozdal příliš hodně a je v tom benevolentní,“ dodal.

Půjčky jsou bez úroku a splatné do tří let. „Schvaluji je já, ale dostávám vždy vyjádření od vedoucích a ředitelů závodů, kteří žadatele znají a doporučují ji ke schválení či ne,“ popisuje mechanismus Hlavatý, který loni dovedl Jutu k rekordním tržbám ve výši sedmi miliard korun a zisku přes půl miliardy korun.

Průměrná mzda pro více než 2 200 zaměstnanců ale dosáhla jen 23 500 Kč. „Rád bych, aby u nás byly mzdy vyšší, ale je potřeba se na to dívat tak, aby se celá Juta uživila,“ řekl Hlavatý. Letos firma přidala tři procenta.

Juta je sice označována jako textilka, její výroba ale s přírodními materiály nemá už nic společného. Vyrábí především syntetické materiály pro stavebnictví a zemědělství, nově vstoupila i do byznysu s umělými fotbalovými trávníky. Po řadě zakázek v zahraničí se podařilo firmě proniknout i do Česka. Juta několik let sponzoruje i prvoligový Slovan Liberec.
Autor:

Proč nevěřit většině výzkumů veřejného mínění

Většina výzkumů, které se dělají pomocí telefonického dotazování (CATI), má naprosto zavádějící až lživé výsledky.

Celkem často mi zavolají z nějaké renomované výzkumné agentury, zda bych se nezúčastnil výzkumu veřejného mínění. Vždy se jich zeptám, jak dlouho to bude trvat. Standardně odpoví, že čtvrt hodiny. Naposledy dnes, v půl dvanácté dopoledne.

Kdo má čas a chuť odpovídat v pracovní době (ale klidně i večer) čtvrt hodiny na nějaké otázky???!!!

Dokážete si představit, jak nepřesný je pak vzorek? Vždyť odpovídají snad jenom důchodci, nezaměstnaní nebo lidé, co jsou v práci sami a nudí se.

Když jsme před lety začala naše agentura RobertNemec.com dělat vlastní CATI výzkumy, udělali jsme nejprve pilotní výzkum, kolik otázek lidé snesou. Výborné výsledky jsou do tří otázek, kolem páté se ochota odpovídat láme prudce dolů. Nepříjemné je, že do těchto maximálně pěti otázek musíte dostat i sociodemografické otázky. :-( Když jsme nabídli možnost něco vyhrát, byli nám lidé ochotni zodpovědět šest až sedm otázek (podle typu výhry).

Jak výzkumné agentury mlží

Před několika lety jsem dělal na jedné předvolební kampani. Politická strana si zadala výzkum u zavedené agentury pro výzkum veřejného mínění, která tvrdila, že dodržuje etický kodex ESOMAR. Když jsem se dostal k výsledkům výzkumu já, nevěřil jsem vlastním očím. Nevím už přesně kolik měl výzkum otázek, ale bylo jich mezi 30 až 40.

Co si ale pamatuji velmi přesně, bylo to, že jsem pak na jedné poradě demonstroval, že jenom přečíst otázky čtvrtiny dotazníku mi zabralo 11 minut. „Takže mi chcete tvrdit, že 1 023 lidí věnovalo tomuto dotazníků minimálně 44 minut svého života?“ ptal jsem se šéfa agentury.

Následně jsem jej požádal o surová data, že si je zkontroluji (stačí to prohnat nějakým statistickým programem). Žádal jsem týden, dva, tři, urgoval – ale nikdy mi surová data poskytnuta nebyla.

Jiný klient si zadal výzkum u ještě prestižnější agentury na výzkum veřejného mínění (jsou členy sdružení SIMAR). Součástí výzkumu bylo, kolik firem a jaké v daném oboru lidé znají (brand awareness). Průměr na celorepublikovou populaci byl sedm. „Prosím vás, než jsem se vámi začal zabívat, znal jsem tři ve vašem oboru – a to si myslím, že mám celkem přehled,“ povídám na jednání s klientem. „A vy věříte tomu, že běžný Franta Novák zná vás a šest dalších vašich konkurentů?“

Ono totiž stačí, jak je otázka položena. Pokud je otázka např.:

„Zaškrtněte firmy, které znáte: XYZ, ZYX, XYZ,“
tak lidé zaškrtnou mnoho firem. Buďto se jim vybaví nebo nechtějí vypadat, že se nevyznají. Mnohem přesnější je otázka:

„Vyjmenujte firmy, které prodávají X.“

Jak mi řekl jeden výzkumník: „Nedodáváme firmám výzkum veřejného mínění, ale to, co chtějí slyšet.“

Historky z Fakulty sociálních studií

Když jsem studoval na Fakultě sociálních studií, mnoho mých spolužáků si přivydělávalo jako tazatelé veřejného mínění. „Dá se na tom dost vydělat,“ povídala mi jedna spolužačka. „Když jedu vlakem z Prahy do Plzně, rozdám cestujícím dotazníky a na konci cesty je vyberu. Za každý dotazník dostanu (částku už jsme zapomněl – pozn. RN) a dost cestujících mi to vyplní.“

Že vzorek „cestující vlakem na lince Praha – Plzeň v pátek večer“ neodpovídá běžnému průřezu české populace ji už nezajímalo. Někdy byl ale vzorek ještě horší.

Jiná moje spolužačka se jednou postavila ke dveřím fakultní knihovny. Každého pak zastavila s dotazem: „Prosím tě, dnes večer musíme odevzdávat tento výzkum. Mohl bys mi jej vyplnit?“ Dalšího večera pak běžel v televizi výzkum „Co si Češi myslí o…“. No, Češi – spíše studenti Fakulty sociálních studií.

Proč tomu tak je

1. Jak už jsem naznačil: Firmy často chtějí jenom potvrzení, ujištění. Jenom málokterá firma je natolik silná, aby ustála pravdu. (Jak mi řekl člen představenstva jedné banky: „My nechceme znát fakta. 

Protože pak bychom se podle nich museli třeba i řídit.“)

2. Firmy si myslí, že musí znát odpověď na strašně moc otázek. Jenže výzkum nenahradí ani vaši invenci, ani dlouhodobé zkoumání zákazníka. To je jako chtít mít po jednom rande dotyčnou ženu „přečtenou“.

3. Firmy (klienti) tlačí na cenu a agentury (výzkumníci) se podbízí cenou. Klient často nemá vzdělání v sociologii a statistice, takže ani neví, že takovýto výzkum jsou vyhozené peníze.

4. Firmy si chtějí ušetřit práci – a dotazníkové šetření je tak snadné! My často děláme následující výzkumy:

a) rozhovory se zákazníky přímo na prodejnách nebo u nich v kancelářích,
b) jeden nebo dva dotazy položené v průběhu telefonátu zákazníka na zákaznickou linku,
c) čtení přepisů rozhovorů na zákaznické lince (to samé s emaily na podporu).
(Jak to vypadá v reálu se můžete podívat např. na případové studii avendro.cz.)

Všechno by v podstatě zvládl manažer dané firmy, kdyby chtěl. Já manažerům říkám: „Prosím vás, postavte se na pár hodin do vaší prodejny a bavte se se zákazníky. Ano, zabere vám to nějaký čas. Ale získáte lepší pochopení zákazníků než z výzkumu za 100 000 Kč.“

Nedávno mi jedna kamarádka říkala, že na strategickou poradu nepozvali zástupce zákaznického oddělení. „Jak to?“ ptám se jí. „Zákaznické oddělení má často více informací než zbytek firmy.“

5. Výzkumy se často dělají formou omnibusů. Omnibusy jsou strašné zlo. Omnibus spojí několik otázek od každé firmy do jednoho výzkumu. Řekněme, že každá firma dodá pět otázek a firem je také pět (v lepším případě). Najdou se pošetilci, kteří se stále domnívají, že existují stvoření, která po pravdě zodpoví 25 otázek.

6. Firmy nevěří kvalitativním výzkumům. Manažeři totiž umí pracovat více s čísly než s pochopením. Jenže kvalitativní výzkum vám dává mnohem větší vhled do reality než mnohá čísla.

7. Firmy chtějí jistotu. Prosím vás, zapomeňte na nějakou jistotu! I ten nejlepší kvantitativní výzkum se pohybuje na nějaké hladině významnosti (tedy může být úplně špatně). Výzkum vám má naznačit směr – a zbytek je na vaší invenci a odvaze.

Jak si udělat zákaznický výzkum lépe

K tomu, aby si naše agentura začala dělat vlastní výzkumy veřejného mínění, mě tedy vedly dvě věci: Zaprvé otřesné zkušenosti na trhu (tedy výzkumy, kterým se nedalo věřit). A za druhé mě to baví. :-)

1. Ujasněte si, co jsou ty naprosto základní věci, které potřebujete znát. Jsem velkým zastáncem Net Promoter Score, kde vám stačí jediná otázka. A viděl jsem už mnoho rozsáhlých výzkumů, která pak skončily v šuplíku. Je lepší znát odpoveď na tři až pět otázek – a s těmi pak skutečně pracovat. Zapomeňte na to, že by vám zákazník vymyslel iPhone nebo walkmana.

2. Potřebujete-li více informací, zkuste raději kvalitativní výzkum nebo něco jiného než dotazník (např. analytiku).

3. Musíte mít vědce, který ví, jak má klást otázky.

4. Vždy si udělejte pilotní výzkum. Úplně vždy. I když jste kovaný vědec, který ví, jak má klást otázky, může se stát, že vzorek prostě něco nepochopí.

Níže uvádím příklad jednoho našeho vlastního dotazníku. Byl to interní dotazník, takže jej nedělal nikdo z naší agentury, který má na starosti výzkumy, ale manažerka jednoho projektu.


Tady vidíte, že respondent nepochopil bodování. Projev přednášejícího a prezentaci ohodnotil jako otřesný („za pět“), ale jinak pro něj byla přednáška informativní a přínosná. Zpětným dotázáním jsme zjistili, že opravdu došlo k nepochopení.

Příště bude hodnocení textové a zpřesníme i otázky.

I následující otázka je nepochopitelná. Nevíte totiž, zda respondent odpovídal na otázku „co se mu líbilo“, nebo „co mu v ní chybělo“. Líbilo se mu, že jsme mu ukázali, jak fungujeme, nebo to naopak v přednášce postrádal?

Obecně se za ten dotazník stydím. Ale uvádím jej jako příklad, že i chytrý markeťák, který zároveň nemá vzdělání a zkušenosti v sociologii, vytvoří nepřesný dotazník.

5. Výzkumy pak vždy oveřujte – a moc jim neveřte. Jak říkal už Lee Iacocca, legendární CEO Chrysleru: „Zákazníci vám napovídají spoustu věcí, podle čeho se rozhodují při koupi auta. Ale ve skutečnosti se rozhodují podle toho, zda se jim to auto líbí, nebo nelíbí.“

Robert Němec